Zvieratá tu nie sú pre nás na jedenie a zabíjanie, ale preto, aby boli našimi priateľmi.

Ahoj!

17. prosince 2009 v 16:19 | Sarah137
Máte vypracovať referát alebo niečo iné a neviete nájsť odpovede na niektoré otázky? Ak je to niečo o zvieratách, možno vám budem vedieť pomôcť. Zadajte do komentárov otázku a ja vám na ňu odpoviem. Mnohým som tak už pomohla, tak som sa to rozhodla vyskúšať aj takouto formou.
 

Z jesenných fotiek

17. prosince 2009 v 11:56 | Sarah137 |  Fotografie

Ešte z jesene

17. prosince 2009 v 11:53 | Sarah137 |  Fotografie
 


Ryško, môj kocúr

17. prosince 2009 v 11:50 | Sarah137 |  Fotografie

Líšky

17. prosince 2009 v 11:35 | Sloboda zvierat |  Ochrana zvierat
Naléhavá prosba!

Máme tu další aktuální informace z dění na českých kožešinových farmách. Jak to totiž vypadá, je tu na spadnutí krach další z nich. Tentokrát se jedná o farmu v Lejšovce, která je po letošním uzavření farmy v Souměři nyní asi největší v ČR. Chovány jsou zde norci a lišky různých druhů, převážně pak lišky "modré", což je plemeno vyšlechtěné z lišky arktické. Na jednu stranu bychom měli mít důvod k radosti, neboť další farma ukončí zcela zbytečné trýznění zvířat. Jenže to nelze s vědomím, co bude následovat.

Bohužel, jak to už tak bývá, ukončení provozu doprovází i ta smutnější stránka - vybíjení všech zvířat, a to nejen k tomu určených, která by byla zabita jako každoročně pro svůj kožich, ale tentokrát i těch chovných. V souvislosti s tím obdržela Svoboda zvířat prosbu od jedné příznivkyně, zda by se to nedalo řešit i jinak. Bohužel, řešení není. Vypustit lišky do přírody je velký problém, jelikož by se většina nedokázala adaptovat a nepřežila by, a domů si je všechny též těžko někdo vezme. Navíc majitel farmy samozřejmě nehodlá přijít o zisk z kožešin. Tudíž je čeká nelítostná smrt v podobě elektrod vsunutých do konečníku a tlamy, popřípadě skončí na farmě ve Vítějevsi, která patří k těm vůbec nejhorším u nás. Nicméně to, že nelze zachránit všechny, ještě nutně nemusí znamenat, že se nedají zachránit alespoň některé. Pevně věřím, že pár zájemců o lišku by se najít mohlo.

Slečna, která na tuto stávající situaci v Lejšovce upozornila, již odtamtud zachránila tři lištičky a byla by ráda, pokud by se dokázalo pomoct ještě dalším. Proto, pokud by někdo z vás měl zájem nebo jste o někom takovém věděli, kdo by se chtěl nějaké té lištičky ujmout, dejte nám prosím urychleně vědět! Čas rychle ubíhá - norci byli prý již zlikvidováni a v průběhu tohoto týdne potká stejný osud právě i lišky. Stále je tu ale možnost ještě pár takových lišek zachránit a ušetřit je tak od kruté smrti, pokud nám pomůžete!

Bude-li někdo z vás o lišce vážně uvažovat, ozvěte se skutečně prosím co nejrychleji. Dobře ale vše zvažte! Liška není zvíře domestikované a její chov vyžaduje odpovídající podmínky včetně povolení. Péče také není zrovna nejsnadnější - berte na vědomí, že je to stále šelma! Navíc se jedná již o lišky dospělé, tudíž nelze počítat s jejich úplnou socializací. Takže hledáme spíše zájemce, kteří by měli možnost lišku ubytovat ve venkovní voliéře a kteří již mají zkušenosti s chovem podobných zvířat. Moc lidí s takovými možnostmi se asi nenajde, ale byli bychom vděční i za jediného. Proto věřím, že nám pomůžete v hledání ;-)

Předem děkujeme za sebe i za lišky, pokud se poptáte či se jinak pokusíte pomoci! Kontaktovat nás můžete na info@vixey.cz . Veškeré dotazy vám rádi zodpovíme. Nechcete-li na nic čekat, můžete jednat ihned. Tato dvě telefonní čísla jsou přímo na p. Svobodu - majitele farmy, se kterým se můžete rovnou dohodnout o odkoupení některé z lištiček: 495431926 nebo 495421942. Pevně doufáme, že vám osud těchto ztracených duší nebude lhostejný...

Mačky zachránila masívna internetová kampaň

24. dubna 2009 v 22:33 | Sarah137

Našla som na nete


Babôčka pávooká

31. března 2009 v 12:59 | Sarah137 |  Fotografie
Túto som odfotila ešte v lete, keď som sa vracala z rannej prechádzky.

Čo sa stalo pred mesiacom, alebo ako miznú posledné tiché miesta.

18. března 2009 v 14:36 | Sarah137 |  Ochrana prírody
Je február, napadlo asi 20 cm nového snehu, vrchy Poľany, Nízkych Tatier aj Veporských vrchov vyzerajú nádherne. Vysoké smreky a jedle skláňajú svoje konáre pod ťažkým snehom k zemi. Na okamih výde slnko a sneh na poľanách a lúkach sa trbliece. Vrcholce Nízkych Tatier sú zahalené v sivých mrakoch, z ktorých doteraz snežilo. V lese stretnem srnu, ktorá uteká preč a békaním upozorňuje na moju prítomnosť. Nad dolinou Hutnou sedí líška, žerie sneh a vyhrabáva čosi spod snehu, nevyzerá to lákavo, ale zima sa nehrá a keď sa nedarí v love, aj to čo nájde je dobré. Neskôr počuť len praskot konárov. Vychádzajú dve pekné jelenice. Pred nimi si hrdo vykračuje jeleň-ihličiak so svojimi prvými parohami.

Krásne ráno pokazí príchod k môjmu lesu nad dolinou Vôdkou. Z jednej jedľe na druhú splašene poletujú dva ďatle veľké. Les je preč. Nie je to veľký kus, ale predsa. Staré borovice na kraji lesa som mala rada, mali už svoje roky. Vždy na nich večer sedávali krkavce a ráno po nich skákali veveričky. Hneď vedľa je ďalšie rúbanisko. Zdola pomaly zarastá trnkami, lieskami a mladou jarabinou. Teraz to už nie je len kúsok, ale veľký súvislý pás. Toto rúbanisko je tu už roky. Lesníci prišli, vyrúbali a odišli. Neurobili nič viac. Vrátili sa až teraz, ale škody nenapravili. Vyrúbali len väčší kus lesa nad dolinou. Veľmi často som v ňom ráno vídavala jelenice, ako vychádzajú na pašu.

Na poludnie sa ideme lyžovať. Nikam dnes necestujeme, ideme len na kopec za dedinou. Majiteľ vlekov je náš známy. Kedysi to bol profesionálny lyžiarsky tréner. Má tieto hory rád. Jeho vleky nijako zásadne nepozmenili krajinu. Nebol kvôli nim vyrúbaný ani jeden strom, je tam prirodzená lúka. Našťastie tu nebýva ani cez lyžiarsku sezónu príliš veľký hluk, v lete už vôbec nie. Jeho drevený zrub nie je uprostred lesa a neruší všetku zver ako tatranské hotely minimalistického štýlu z betónu a skla. Ale je na konci dediny a zapadá do prostredia hôr, na rozdiel od iných. Hore na svahu je les. Pod lesom ide nejaký turista na bežkách. Za turistom beží veľký pes, zdiaľky vidím, že to bude možno československý vlčiak. Zavolám na neho. Pribehne ku mne a ja vidím, že to nie je pes, ale vlk. Má šikmé žlté oči, na tvári charakteristickú vlčiu kresbu, pod očami tmavú srsť, pod ušami zase svetlú, orámovanú tmavou. Dá sa pohladkať. Chvíľu stojí a pozerá na mňa. Možno som jeho pohľadu porozumela. Aj keď má na krku kožený obojok, je to svojím spôsobom divé zviera. Rozprávam mu o tom, ako ma skoro zastrelil poľovník, o majiteľovi Chaty pod Hrbom, ktorý chce vyrúbať obrovský kus lesa, kvôli novému veľkému lyžiarskemu vleku a už na to dostal povolenie. Nikoho nezaujíma, že ten les je rovno pod národnou prírodnou rezerváciou, že ak ten vlek postavia, bude tam hluk, turisti a navždy sa stratí ticho týchto lesov. Ticho, ktoré tu bolo zachované len vďaka tomu, že turisti odjakživa chodili robiť hluk a neporiadok do Tatier. A nikoho nezaujíma, že rezervácia ani prírodná pamiatka potom stratia svoj zmysel a ani to, že v tom lese žijú medvede, rys, hlucháne...Práve tam pod Hrbom som videla prvýkrát skutočného hlucháňa, mala som asi len šesť rokov. Chodievali sme tam na hríby, bylinky, stretli medvede a tešili sme sa, že je to jedno z posledných miest na Slovensku, kde je ticho ruší len praskanie konárov pod raticami zveri, zurčanie potoka, šum bukových a osikových listov a neustály spev vtákov a cvrlikanie svrčkov. Možno by mi na to povedal: Prečo ťa to tak trápi? Kto na to najviac doplatí, sme my. To my nebudeme mať kde žiť. Vy ľudia ste sebeckí, všetko chcete pre seba! Nikto nepotrebuje a ani vás nežiada o pomoc, chceme len, aby ste nám neubližovali a nebrali to, čo patrí aj nám. Vy máte všetko, oproti vám sme bezmocní, viete za tak krátky čas zničiť celý náš domov alebo zabiť mnohých z nás. Raz vám to bude na škodu, vy to iste viete, ale aj to, čo viete, zakrývate peniazmi a nepočúvate svoje svedomie. Náš najväčší nepriateľ vlastne nie ste vy, ale vaša nevedomosť, na ktorú dopláca všetko živé, ale raz aj vy, keď už bude možno neskoro.
Vlk odbehne za svojim spoločníkom, ešte raz sa otočí, pobehne smerom ku mne a potom sa stratí za kopcom.

Biokozmetika

30. ledna 2009 v 19:02 | Sarah137 |  Ochrana zvierat
Mnohí máte na svojich webkách články o tom, ako ste proti testovaniu kozmetiky na zvieratách.
Je super, že vás to zaujíma, ale má to jednu chybu. Tá chyba je taká, že uvediete pár značiek, najčastejšie Max Factor, Niveu, Addidas alebo Palmolive a vyzvete ostatných, aby si nekupovali výrobky od týchto značiek a nepodporovali tým týranie a vraždenie zvierat v laboratóriach. Ale čo ostatné značky? A čo iné výrobky, napríklad pracie prášky, jar na riad a iné čistiace prostriedky? Aj tie sú testované na zvieratách. Riešením nie je prestať si kupovať výroby od Max Factor, ale nakupovať tak, aby ste si boli istý, že vaša kozmetika nebola testovaná na zvieratách.
Riešením je biokozmetika. Značky ako Lavera, Loccitane, Sanoflore alebo Alverde, ktoré je aj cenovo veľmi prístupné, zaručene netestujú, pretože majú eko certifikát, ktorý niečo také nepripúšťa. Okrem toho, nepoužívajú chemikálie, sú vyrábané ekologicky šetrne, tak aj šetríte prírodu. Na mnohých výrobkoch týchto značiek nájdete aj malé označenie Vegan, čo znamená, že v produkte neboli použité žiadne živočíšne látky. Pretožé šampóny, zubné pasty, rúže, voňavky...atď nielen že boli testované na zvieratách, ale zvieratá boli zabíjané aj kvoli niektorým častiam tela, ktoré sa hodia do kozmetiky.

A čo Avon a Loreal?
Tí tvrdia, že netestujú na zvieratách, ale opakovane sa zistilo, že to tak nie je. Avon stále testuje svoje ingrediencie a ochrancom zvierat sa dokonca podarilo nájsť laboratórium v ktorom Oriflame testuje na zvieratách.

Ako testuje biokozmetika?
Biokozmetika testuje výlučne dermatologicky, čo znamená, že výrobok bol otestovaný na koži, ktorá bola vyrobená na tento účel. Je dokázané, že táto forma testovania je nie len priateľná k zvieratám, ale aj spoľahlivejšia, pretože zvieratá často reagujú na rôzne chemikálie inak, než ľudia.

Pre niektorých, čo o pokusoch na zvieratách nevedeli:
Najčastejšie sa používajú myši, potkany, mačky, králiky, psi, opice, morčatá, škrečky, ale aj vtáky, kravy, ovce a prasatá.
Vivisekcia je testovanie, pokusné operácie a pitvanie zvierat za živa. Robí sa bez akéhokoľvek umŕtvenia alebo anestézie. To, že byť obeťou vivisekcie je asi to najhoršie, čo sa môže živému tvorovi prihodiť asi ani nemusím zdôrazňovať.
V EÚ každé tri sekundy zomrie zviera, ktoré je obeťou vivisekcie...asi najviac povedia fotky z laboratórií.
Nepáči sa ti to? Tak začni od seba!
Ako pomôcť?
1. Kupuj si len biokozmetiku alebo výrobky označené malým logom s králikom, kde je napísané "Netestované na zvieratách"
2. To, že si ešte nepočul/a, o istej značke, že testuje, to neznamená, že to nerobí.
3. Pomôž to šíriť ďalej! Ale nezabudni ostatných upozorniť, že takmer všetky značky testujú. Odporúč im biokozmetiku.
4. Môžeš robiť aj niečo aktívnejšie, napr. napíš určitej firme list alebo mail, že odmietaš ich výrobky, pretože testujú na zvieratách, ale to je len na tebe.
5. Nedaj sa oklamať, tam kde je napísané dermatologicky testované a nie je to biokozmetika alebo nemá logo, tak to neznamená, že výrobok nebol testovaný aj na zvieratách.
6. Nezabudni na svojho psa alebo svoju mačku. Vieš že výrobky firmy Iams napr. Eukanuba je neuveriteľne kruto testovaná na zvieratách a obsahuje množstvo chemikálií, ktoré škodia tvojmu psovi? Podobne je to aj s Pedigree, Whiskas, Purina, Kitekat....kupuj biogranule alebo priprav pre svoje zvieratá potravu ty. Môžeš vyskúšať aj Propesko a Royal Canin. Nedaj sa oklamať peknými rečami a obalom.
7. Daj si pozor na veterinárov. Sú často podplácaní firmami, ktoré vyrábajú krmivá testované na zvieratách, preto ti ich budú ponúkať ako vynikajúce krmivá.

Nezabudni na zvieratá pri kupovaní kozmetiky! Vieš že sú to nedobrovoľné obete surového zneužívania pri pokusoch. Nepodporuj firmy v niečom takom! Pokusy na zvieratách sú kruté a často zbytočné. Existuje množstvo alternatívnych metód, ktoré sú etické a bezpečné. Je len na tebe, ako sa rozhodneš.
A toto sú len niektoré! Asi si len ťažko viete predstaviť, čo robia s ostatnými zvieratami.
Píšem to sem preto, aby ste si uvedomili, že nestačí nadávať len na tých, čo pokusy na zvieratách robia, ale že treba robiť viac. Koľkí z vás sa pri pohľade na tieto obrázky zhrozili? A koľkí začnú kupovať biokozmetiku namiesto Avonu, Loreal, Garnieru a podobných hlúpych značiek, ktoré toto robia? Ktorí uprednostnia ekologické čistiace prostriedky aby neznečisťovali vodu, pôdu a netýrali zvieratá?! Postaví sa niekto z vás aktívne proti týraniu zvierat v laboratóriach alebo budete zase len nadávať na radikálnych ochrancov zvierat a nič neurobíte?

Spomente si na nás, keď si budete kupovať nový rúž, lak alebo šampón a prášok na pranie.
Najviac testuje L'oreal, Iams, Gillette, Ob, Palmolive, Maxfactor, Elizabeth Arden, Colgate...
Odporúčam používať Baleu a všetku kozmetiku označenú certifikátom BIDH-teda biokozmetiku alebo HSC certifikátom.


Šteniatka

14. ledna 2009 v 15:58 | Sarah137
Tieto šteniatka potrebuju nový domov, sú zaočkované aj odčervené. Posledné šteniatko je sučka, ostatné sú psy.
Rasa: chrt vipet

Pokiaľ máte o šteniatka záujem, napíšte mi mail alebo komentár a ja vám dám kontakt na majiteľku.

24.1.2009: Všetky šteniatka už našťastie našli nové domovy, tak už je tento článok neaktuálny.

Nový rok

9. ledna 2009 v 22:30 | Sarah137
Ajojte všetci! Všetkým Vám želám šťastný nový rok 2009. Hlavne Greenpeace a VLK-u želám veľa úspechov aj v tomto roku. Aj keď EÚ tento rok nezačala veľmi dobre ako iste viete, dúfam, že sa to zmení k lepšiemu. Verím, že ste cez Vianoce nezabudli na kapríky a prírodu. Napríklad ja som dostala okrem mnohých iných darčekov, ten najviac ekodarček- strom vo Vlčej rezervácii a som veľmi rada, že som aj týmto trochu pomohla našim krásnym lesom a zvieratám, ktoré v nich žijú.
Viem, že aj v tomto roku ma čaká dosť práce, tak sa určite nebudem nudiť
Hneď na začiatok roka pribudla ďalšia kríza, tak si o tom môžte prečítať, čo nám napísal Rizo, náš riaditeľ aj čo je na rôznych iných stránkach.

Dúfam, že ani v tomto roku nezabudnete na našu Zem ani na zvieratá, ktoré potrebujú našu pomoc.

Sarah


Vážení priatelia,

Slovensko už niekoľko dní ohrozuje tzv. plynárenská kríza. Ako isto viete naša organizácia sa dlhodobo (už vyše 15 rokov) snaží presadzovať zvyšovanie energetickej nezávislosti SR, propagovať úspory energie a využívanie domáceho potenciálu obnoviteľných zdrojov energie.

Dovolím si tvrdiť, že ak by politici v minulosti realizovali opatrenia, ktoré dlhodobo presadzuje Greenpeace v oblasti energetiky, dnes by sa našej krajine darilo ľahšie prekonať energetickú krízu i súčasné problémy s dodávkami zemného plynu z Ruskej federácie.

Dovoľte nám, aby sme Vás v tejto súvislosti upozornili na aktuálne materiály Greenpeace k téme plynárenskej krízy:

1) Energetická a plynárenská kríza - za čo môže Vláda SR?

http://blog.aktualne.centrum.sk/blogy/juraj-rizman.php?itemid=428

2) Stanovisko organizácie Greenpeace k aktuálnej kríze v dodávkach zemného plynu:
http://www.greenpeace.org/slovakia/press/tlacove-spravy/vlada-mus-podpori-spory-a-z

3) Stanovisko Greenpeace k návrhu R. Fica riešiť plynovú krízu opätovným spustením jadrových reaktorov V1 v Jaslovských Bohuniciach:
http://www.greenpeace.org/slovakia/press/tlacove-spravy/kr-zu-s-plynom-jadrova-energet

4) Materiál Jana Beránka (Greenpeace International) o technických a právnych aspektoch možného spustenia reaktoru v bolku V1 v Jaslovských Bohuniciach:
http://aktualne.centrum.sk/ekonomika/slovensko-a-ekonomika/clanek.phtml?id=1172754

5) Vykurovanie objektov či ohrev vody plynom možno nahradiť aj využívaním biomasy, geotermálnej energie a solárneho ohrevu vody:

http://ekonomika.sme.sk/c/4252440/kurenie-plynom-mozno-nahradit-aj-biomasou-ci-geotermalnou-energiou.html

Prajem pekný deň

Juraj Rizman


Lesníci vz. kalamita

20. prosince 2008 v 23:02 | Sarah137 |  Ochrana prírody
Tatranská kalamita...najprv veterná, teraz lykožrútová. Lesníci a ochrancovia prírody viedli a aj vedú dlhý boj o budúcnosť Tatier.

V októbri 2004 zasiahla Tatry veterná kalamita. Padlo mnoho hektárov lesa alebo lepšie povedané stromov...pretože, les nie sú len stromy, ale aj pôda, mikroorganizmy, nižšie aj vyšie rastliny, zvieratá...na to lesníci často zabúdajú.
Po štyroch rokoch to s Tatrami vyzerá asi tak, že sa vážne uvažuje o vyradení Tatier z pomedzi národných parkov.
Národný park má tretí stupeň ochrany pre zachovanie biodiverzity bez alebo s malým zásahom človeka.
Toto, čo sa v poslednej dobe udialo, sa rozhodne nedá charakterizovať ako malý zásah človeka.
Tatry sú momentálne v dosť smutnom stave.
Lesníci to vidia veľmi jednoducho: Ochranári zapríčinili premnoženie podkôrneho hmyzu, ktorý teraz ničí aj posledné tatranské lesy a dokonca sa rozširuje aj na Kysuce a Malú Fatru. Treba vyťažiť kalamitné drevo aby sme "zachránili" lesy pred lykožrútom...a okrem toho si na tom dobre zarobili, že?
Veľa ľudí s nimi súhlasí. Prečo? Však prečo nevyťažiť drevo a nevysadiť nové stromčeky?
Dôležité je však, prečo sa takáto rozsiahla kalamita vlastne stala? V prírode boli kalamity vždy normálnym javom. V minulosti neboli lesníci, ktorí by ťažili kalamitné drevo vo veľkom a aj tak to príroda celkom dobre prežila. Slovensko žiaľ veľmi zle hospodári s drevom. Vyvážame guľatinu z holorubov, ktoré sa konajú aj vo vzácnych územiach, biosférických rezerváciach...čo k tomu dodať...Guľatinu predáme v zahraničí a potom Slovensko kupuje už hotové drevené výrobky samozrejme oveľa drahšie ako predalo guľatinu. A vraj máme "nadbytok" lesov veď zaberajú až 40% Slovenska. Preto sa s nimi tak zle hospodári?! Prečo sa stala táto kalamita? Pretože ministerstvu životného prostredia a lesníkom ide iba o peniaze, vtedy totiž každý kašle na lesy. Vysádzajú sa smrekové monokultúry, ktoré rastú rýchlejšie ako prirodzené dreviny a tak sa môžu aj rýchlejšie vyrúbať...a keďže sú takto neprirodzene vysadené, sú náchylné na choroby a majú plytké korene, takže stačí silný vietor a stormy padnú. Tatranské lesy sú umelo vysadené. V takejto nadmorskej výške prirodzené rastú smreky, ale aj jarabina horská, brest horský, jedľa, borovica, smrekovec opadavý, buk, brezy a osiky...na tie lesníci akosi zabudli.
A teraz? Traktory, hluk, žeriavy- to lesníci vyťahujú kalamitné drevo, takto chránia les pred lykožrútom- tým, ktorý bol v lese tisíce rokov.
Traktory ničia lesný podrast, lesné chodníčky. Hluk plaší hlucháne a medvede a núti ich sťahovať sa čoraz ďalej. Keď prišli lesníci tažiť drevo, v kalamitnom dreve mala brloh mevdedica, vlčica aj rysica. Našla si tam miesto aj vydra a na osamelom strome uprostred popadaného dreva si postavil hniezdo orol skalný. Všetko ožilo vtáčim spevom a začalo sa prirodzené zamladenie...príroda si poradila. Aj teraz to tak je, ale len na malom území, v najprísnejších rezerváciach, kde vďaka LZ VLK, Greenpeace a jednotlivcom zastavili ťažbu. Doliny sú plné vtákov, rastú mladé stromčeky a lykožrútov je neporovnateľne menej ako vo vyťažených oblastiach.

Váš hluk nás plaší, už nemáme kam ísť.
U nás na chate (Poľana, Nízke Tatry a Veporské vrchy) to bolo podobné. Pred desiatimi rokmi kalamita zničila mnoho stromov. Kalamita však nebola taká rozsiahla ako v Tatrách. Lesnící vyťažili drevo kde sa dalo, niekde sa však nedostali. Na miestach kde drevo vyťažili nasadili stromčeky- smrekové monoklutúry. Po desiatich rokoch to vyzerá asi tak, že na dvoch vrchoch sa stromčeky udržali a zvyšné vyplavili dažde, strhli lavíny...kalamitné drevo bolo vyťažené a tak už nemalo čo spevňovať pôdu. Pôda sa postupne vymývala a tak po desiatich rokoch tam zostala smutná krajina. Naštastie, miest kde sa ešte nedostali, je dosť a postupne medzi popadaným drevom rastú nielen mladé smrečky, ale aj buky, jarabina, bresty, jedle, smrekovce, osiky, brezy a borovice.
Tým, že lesníci vyťažia drevo, prídu o živiny nenahraditeľné pre kvalitnú pôdu, zvieratá o úkryt a potravu, zničia potoky, chodníčky...
A lykožrút? Ten sa živí len smrekmi a napáda oslabené a choré stromy. Je nenahraditeľný pri odstraňovaní slabých a starých stromov a tým aj vytrváraní svetla pre mladé stromy...pre viac informácií je tu článok o lykožrútovi:

Na záver by som mohla podrobne napísať, že ťažba kalamitného dreva v TANAPE bola veľakrát nezákonná, ale už to nechám tak...však stačí, že idú striekať lesy chemickými postrekmi, tak si len dajte pozor, v Nízkych Tatrách bolo zakázané zbierať lesné plody kvôli chemikáliam.

Toto je veľmi zaujímavé video a veľmi poučné pre tých, ktorí o kalamite a lese nemajú dostatok informácií.


Autentická reportáž studentky veterinární medicíny ze své praxe na jatkách

6. prosince 2008 v 20:20 | Sarah137 |  Ochrana zvierat

Autentická reportáž studentky veterinární medicíny ze své praxe na jatkách

Ještě štěstí, že jsem si vzala starou bundu. I když je teprve začátek října a sluníčko svítí, je pěkná zima. Dávám ruce hluboko do kapes a přitom se dívám na přátelský obličej ředitele jatek, který mi vysvětluje, jak to zde chodí: "Všecha nemocná zvířata, která zde dorazí posíláme zpět a to stojí dodavatele citelnou pokutu. Pokud se to někdy stane, tak také poprve a naposled". Poslušně přikyvuji a v duchu si říkám: "Jenom vydrž, musíš těchto šest týdnů vydržet a pak bude dobře." "Co se stane s nemocnými prasaty?". "Pro ty jsou speciální jatka." V duchu uvažuji o tom, jak probíhají transporty zvířat a že jsou často v rozporu s právem na ochranu zvířat. Mé úvahy se zhmotňují v podobě dvojpatrového chrochtajícího a kvičícího transportéru, který přijíždí k betonové rampě. A k tomu jednotvárnost krajiny, ranní přítmí; toto vše ve mně vytváří něco neskutečného, něco co mi připomíná záběry z televize, kde v dokumentech z druhé světové války ukazují všechny ty nekonečné řady vagónů s těmi bledými tvářemi lidí uvnitř, kteří se krčí a bojí.
A najednou jsem uprostřed toho všeho. Něco takového se zdá lidem v těch nejhorších nočních můrách, ze kterých se budí polití potem: uprostřed řídké mlhy, v chladném ránu a pološeru v tomto zařízení, které mi připadá jako ze špatného snu, okolo mě beton a uvnitř bílé kachličky a toto všechno na okraji lesa; zde se odehrává to, o čem nikdo nechce vědět.
Křik zvířat, to je první, co slyším každé ráno, když sem přijdu, abych zde byla na povinné praxi. Pět roků studia a teď musím být zde. Vše ve mně vře, jen myslím na to, až skončí další den mého utrpení. Jsem z toho zděšená a zhnusená; můžu se jenom dívat a nic nemůžu udělat. Už když vystupuji z autobusu, tak z dálky slyším křik prasat, který mnou projíždí jako nůž. Šest týdnů mně budou křičet do uší, hodinu za hodinou, bez přestávky. Vydržím. Pro mě to za chvíli skončí. Ale pro ta zvířata nikdy.
Prázdné prostranství, přijíždějící transportér s hovězím dobytkem, poloviny prasat na hácích. Vše úzkostlivě čisté. Hledám vchod. Přijíždějí další dva transportéry s dobytkem. Ještě pár schodů a jsem uvnitř. Tady je vše vykachličkované. Ani živáčka. Hledám šatnu pro dámy. Skoro sedm hodin, oblékám se: bílá, bílá, bílá. Vypůjčená helma se mi komicky houpe na hladkých vlasech. Holínky jsou mi velké. Slušně zdravím: "Dobrý den, jsem nová praktikantka". Ještě se musí vyřídit formality. "Příště si oblečte něco teplého, jděte za ředitelem a dejte mu vaše zdravotní potvrzení. Dr. XX vám řekne, kde začnete".
Ředitel je dobrosrdečný pán, který mi vypráví o starých dobrých časech, kdy jatka ještě nebyla privatizována. Nakonec se rozhodnul, že mě zde osobně provede. A tak přicházíme nejprve na rampu. "Začínáme v pět hodin ráno", říká. Vidím náklaďák plný prasat, který se tady vykládá. Vidím jejich neklidné a zmatené oči. Jedna velká svině vráží nervózně do ostatních prasat. Ředitel ji několikrát udeří do hlavy. Prasata se vykládají dále. Vidím popoháněče, který jim rozdává silné rány gumovou hadicí. Teď už se nedivím, proč mají prasata na sobě tolik červených šrámů. "Elektrickou tyč pro prasata nepoužíváme", rozebírá ředitel. Zvířata se potácí nejistě na svých malých nožkách, některá zakopnou, některá se vzpírají a odmítají se pohnout z místa. Popoháněčí je koupou a mlátí jako o život. Stojím jako zařezaná, dívám se na toto divadlo a říkám si: "Toto určitě není pravda, já musím snít!"
Ze zadu se mi něco otře o nohu. Otočím se a vidím dvě ostražité oči. Mnoho přátel zvířat, které znám, hovoří o oduševnělých pohledech koček a věrných psích očích; nikdo však nemluví o inteligenci a zvědavosti v očích prasat. Tyto oči jsem viděla ještě mnohokrát: plné strachu, bolesti a potom bez života... Mou myslí jako nůž opět projela myšlenka, která se mi hodněkrát denně ještě bude v příštích týdnech opakovat: "Jezení masa je zločin, zločin ..." Prohlídka pokračuje dále a končíme v odpočinkové místnosti, kde zaměstnanci mají pauzu. Otevřeným oknem je vidět na posuvný pás, kde se pohybují nekonečné řady rozpůlených a bledých mrtvých prasat. Sedí tam dva zaměstnanci u snídaně. Chleba s klobásou. Jejich bílé pracovní pláště jsou ušpiněné od krve, na holínkách visí kousek masa. Zde ten nelidský řev není tak slyšet, narozdíl od otřesného řevu v hale, který mi projížděl jako jehly tělem. Vracíme se zpět k posuvnému pásu, kde mě vyleká jedna prasečí půlka, která s pleskotem narazí do druhé. To snad není pravda; to je absurdní - nemožné.
A potom začíná opět ten kolotoč. Křik zvířat, hluk strojů, pronikavý zápach krve a horké vody. Blýskající se nože, poloviny zvířecích těl a hlavy zvířat bez očí. Kusy masa, orgány padající do odpadního pásu, ze kterého se line odporný zápach. Lidé v bílém, pracovní zástěry od krve, pod helmami nebo čapkami obličeje, se kterými se člověk potkává v kině, vlaku, supermarketu. Bezděčně by měl člověk čekat surovce, ale je to hezký dědeček od vedle, či mladý muž z ulice, které potkávám. Pan ředitel mi ukazuje dnes rychle ještě prázdná jatka pro hovězí dobytek. "Hovězí dobytek zde bude v úterý..." a předává mě dámě a říká mi: "Hovězí jatka si můžete v klidu prohlédnout později". Doufám, že se k tomu během těchto tří týdnů nedostaneme.
První den je pro mě šibeniční. Sedím v malé místnůstce vedle odpočívárny a stříhám hodinu za hodinou malé kousky masa na zkoušku, které mi pravidelně nějaká krvavá ruka podá z jatek. Každý kousek je jedno zvíře. Potom se provede zkouška na svalovce (parazita v mase). Ještě se tady nikdy tento parazit nenašel, ale je to předpis.
Přístí den jsem přidělena k jednomu stroji, kde se odděluje rohovina, či parůžky od hlav. Musím pracovat rychle, je zde velký spěch, pás běží a běží. Vedle mě horlivě pracuje kolega, který rozřezává prasata na polovinu. Ke vší smůle mně krev stříkne až do obličeje. Při této práci není možné zůstat suchý. Se zatnutýma zubama sekám dál, musím spěchat. Venku se začíná rozednívat a já si musím dávat pozor na prsty, abych si je nepořezala. Příští den vybírám vnitřnosti ze zabitých zvířat. I když je to nepříjemné, raději nepoužívám rukavice, protože mi v nich zůstávaly kousky vnitřností nebo krve a to je horší, než ruka od krve. Proč se točí horory, když je toto horor sám o sobě?
Opět řežu rohovinu a mám tupý nůž. "Dejte mi ten nůž - nabrousím Vám ho!" Vlídný děda, ve skutečnosti veterinární kontrolor, se na mě usmívá. Brousí nůž, přichází ke mně a chvíli mi povídá vtipy a zase jde zpět pracovat. Asi jsem se mu líbila, protože mi ukázal malý trik, jak zrychlit práci na běžícím páse. Vidí, že se mi to tady vůbec nelíbí a snaží se mě rozveselit. I ostatní si dělají legraci ze všech praktikantů, kteří zde přicházejí a jsou nejprve šokováni a potom se zatnutýma zubama dělají svoji práci. Ale dělají to dobromyslně, žádná šikana. Zjišťuji, že všichni nejsou ukrutní, jsou jednom otupělí touto prací, stejně jako já bych se časem stala otupělou také. Toto je ochrana jich samotných, jinak by to zde nesnesli. Ne, všichni ukrutní lidé jsou ti, kteří toto masové vraždění denně objednávají, zvířata chovají pro peníze a všichni, co vyžadují jejich maso.
Pomalu se stávám kolečkem v tomto velkém kolosu smrti. Dříve se toto vše dělalo ručně, nyní jsou k tomu stroje. Umrtvování zvířat se však dělá ručně. Když jsem třetí den viděla vykrvená prasata sebou ještě cukat, přejel mi mráz po zádech, i když jsem věděla, že jsou to jenom nervové záškluby. Bylo to jako v hororu; všude okolo mě cukající se mrtvoly.
Přijdu domů, padnu do postele a ráno vše opět začíná. Mí noví prozatímní kolegové reagují podrážděně. "Nedívej se tak nepřátelsky. Usměj se. Chceš být přece veterinářkou." Veterinářkou, ne řezníkem! Já to asi nevydržím. Tyhle komentáře. Tohle ospravedlňování zabíjení.
Chtěla bych vypravovat o zabíjení hovězího dobytka, o upřímných hnědých očích, které jsou plné paniky. O jejich pokusech utéct, o všem tom mlácení, o tom, když zvíře stojí konečně připravené na umrtvení, o smrtící ráně, o tom, když jsou stahována z kůže a jejich těla rozřezávána a pověšena na háky. Vyprávění o tom, jak kůže děsivě mlaská, když se odděluje od těla, o automatickém noži, který zvíře rozpůlí, o tom, jak se vydělávají z očních důlků zvířat oči, které se hází do odpadu. O žlabu, kde padají všechny vnitřnosti z rozpůlených těl a které jsou až na játra, srdce, svíčkovou a jazyk odvezeny a z kterých se připravuje krmivo pro psy.
Viděla jsem telátka s přivřenýma očima, jak se třásly a bály se smrti. Pro někoho jsou to kraví děti, pro někoho pouze odpad mléčného průmyslu, který se zpracovává na telecí maso. Jedno jsem pohladila po čele a podívalo se na mě svýma velkýma očima a já uviděla, že i zvířata mohou plakat.
Mé ruce, zástěra a holínky jsou potřísněné od krve za tu dobu, co jsem stála u běžícího pásu a řezala srdce, jazyky a játra. "Při zpracování hovězího se vždy člověk totálně zasviní", jsem připravena odpovědět. O tomto musím napsat zprávu, co se tady děje, i když vím, že mě nikdo stejně nebude poslouchat. Ale hodně známých se mě ptalo: "Tak co, jak je na jatkách?" Měla jsem chuť vyhodit telefon z okna nebo po nich vhodit mojí zkrvavenou zástěrou či holínkami. A reakce na moje výpovědi? "Jo, je to hrozné, ale já jím maso jenom málokdy..." Nnebo: "Hele, poslyš nekaz mi chuť". A ještě jedna odpověď, jež mi vždy hnula žlučí: "Ty jsi terorista, každý normální člověk se Ti vysměje!" Na památku jsem si vzala z jedné zabité krávy úplně malý zárodek telátka, který mám naložený v lihu jako Memento mori. A teď se smějte, vy "normální" lidé!
Opět stojím u pásu, celá otupělá. Někdy se podívám na anonymní řady rozpůlených prasat sunoucích se po páse halou. Začínám být morbidní a říkám si, jaké by to bylo, kdyby zde viseli lidé. Anatomie prasat a člověka má hodně společného. A opět se zde line křik zvířat, která cítí blízkost smrti. V duchu jim přeji, ať to mají rychle a bez bolesti za sebou.
Právě poslední zastávkou v tomto děsivém kolosu je hala, kde se zabíjí. Pokud by si někdo přál vidět zhmotněný strach a hrůzu, ať jde sem. Ty jejich oči. Oči, které by měl vidět každý, kdo chce maso. Na jejich hlavu se přitisknou kleště a tělem projede elektrický výboj. Potom jsou zavěšena hlavou dolů a ještě s třepajícíma se nožkama pokračují dále, kde jim je rozříznut krk, ze kterého se valí krev.
Následuji řadu zvířat, pověšených na hácích, do další místnosti, kterou jsem nazvala "díra". Je vysoká a tmavá, plná sazí, zápachu a ohně. Zde se zvířata zbavují štětin. A potom následuje ona monotónnost: pověšení, rozřezání, vybrání orgánů, jejich roztřídění a zchlazení.
Pravidelně se obracím k hodinám na stěně. Snad nikde čas neubíhá pomalu tak, jako zde. O pauze honem utíkám do umývárny, kde ze sebe drhnu krev a kousky masa. Nedá se tady jíst; buď jdu ven nadýchat se čerstvého vzduchu, nebo skočím do obchůdku s pekárnou, kde se dá posedět a zahřát u šálku kávy. O dvacet minut později opět na pás. Jezení masa je zločin, zločin. Žádný masožravec nemůže být můj přítel. Nikdy. Nikdy víc. Každého, kdo jí maso, by měli poslat zde, aby si prožil to, co já, aby viděl to, co já; vše od začátku až do konce.
Nejsem zde proto, že se chci stát veterinářkou, ale proto, že si lidé myslí, že musí jíst maso. A nejen to: protože jsou zbabělí. Sterilně zabalený řízek, salám, či maso v supermarketu, které si kupují, nemá totiž žádné oči, nemůže vypovídat o tom, co se stalo, nekřičí strachy. A co na to řeknou ti, jež se živí těmito znesvěcenými mrtvolami? "Neblázni, každý normální člověk jí maso!"
Jednoho dne přišel rolník s masem na zkoušku ohledně parazita svalovce. Doprovázel ho malý chlapec, mohl mít tak deset nebo dvanáct roků. Je hrozně zvědavý, dívá se na pracovní desku a já si říkám, že kdyby tyto děti viděly tu hrůzu a utrpení, snad by existovala naděje. Ze zamyšlení mě vytrhne jeho nadšené volání na otce: "Tati, podívej se! Paráda! To je ale veliká pila!" Kdyby jenom tušil, k čemu slouží - k řezání hlav hovězího dobytka...
Večer v televizi vidím ve zprávách, že bylo zavražděno a rozčtvrceno mladé děvče a jeho tělo bylo nalezeno na několika různých místech. "Něco podobného jsem viděla tento týden tisíckrát", prohodím. Tak, teď už jsem nejen teroristka, ale také padlá na hlavu. Padlá na hlavu, protože srovnávám jednu vraždu člověka v televizi a tisíce zavražděných zvířat za jeden týden jenom na těchto jatkách.
Být člověkem, prý pánem a ochráncem všeho tvorstva, a přitom objednávat masové vraždění - pro kus masa? Není to ironií? Zvláštní svět. Zvláštní svět, kde umírají telátka v těle krávy, ještě dříve než se narodí, když jsou vyříznuta z dělohy. Opravdu jedinečná vizitka pro člověka.
Tyto dny děsu však pomalu končí. Naposledy odcházím, dveře se za mnou zavírají a doprovází mě listopadové sluníčko na autobusovou zastávku. Když překračuji ulici, vidím transportér plný hovězího dobytka, který jede na jatka. Jdu dále a už se neotáčím, tuhle část mám již za sebou a teď musím zkusit na všechno zapomenout a žít dál. Každý z nás se od těchto hrůz však může oprostit. Stačí si říct ne, ne a ještě jednou ne, nebudu jíst maso!
Krystýna M.
Kvůli malému kousku masa připravíme tyto bytosti o světlo a život, který jim byl dán proto, aby se na tomto světě radovali (Plutarchos).

Poznámka redakce: Pokud se tedy někdo domnívá, že se nepodílí na utrpení zvířat na jatkách, když jí třeba salám, protože on osobně to zvíře nezabil, není k tomu co dodat. Ale je to smutné.
A co po přečtení tohoto článku odpovědět na argumenty o duších rostlin, usmrcených pro vegetariánovo břicho, nebo o utrpení rajčat, která nemohou ani křičet?
No možná se zamyslete nad tím, že pro obživu vegetariána stačí zhruba desetina zemědělsky obdělávané půdy oproti "masožravci". A k tomu ještě znečišťování životního prostředí...

Baška

5. prosince 2008 v 20:49 | Sarah137
To je Baška, náš 11-ročný jazvečík. Je veľmi milá a jej najlepšia kamarátka je moja čierna mačka Mina, na ktorú čaká celý deň.
Môj obľúbený vrch u nás na chate.

Zabíjanie vlkov

24. listopadu 2008 v 20:04 | Sarah137


Čo znamená byť vlkom v dnešnom svete...

Toto sú dve videá, ktoré zobrazujú vlkov v skutočnosti, najmä to druhé, tak smutné, ale tak skutočné. Nehanbí sa človek za to, čo urobil, čo povedal o vlkoch keď robí toto? A stále sa to deje a bez tvojej pomoci sa to nezastaví.

Prečo ľudia nenávidia vlky? Lebo vedia, že si zaslúžia, aby vlky nenávideli ich.
Poľovnícka sezóna na vlky sa už začala, štyri vlky sú už zastrelené na Orave na severe Slovenska tento rok za jednu poľovačku! Prosím pomôžte im a napíšte mail na ministerstvo životného prostredia a ministerstvo pôdohospodárstva, ich adresy nájdete v článku zachráňme vlka! Fotky zastrelených vlkov z Oravy nájdete v Gallery.

Diviačiky z Predného vrchu

20. listopadu 2008 v 17:09 | Sarah137
Pohľad z Hrbu na Nízke Tatry, výhľad z Katrušky na Nízke a Vysoké Tatry
Začiatok tohto leta nebol veľmi teplý, ale o niekoľko dní bolo aj tu vidno, že je leto a poriadne sa oteplilo, no na Poľane a v jej okolí to nebolo vôbec také zlé. Napriek tomu sa aj tu cez obed teploty vyšplhali na tridsiatku. Všetká zver bola cez deň zalezená hlboko v lese, kde bolo oveľa chladnejšie. Až večer a skoro ráno ju bolo vidieť.
Náš sused mi poradil, aby som išla na posed na Prednom vrchu, kde má lúku lebo tam okolo pol deviatej večer chodia srny. Keď nie je vlk, tak aj srnka je dobrá. Srny a jelenice chodím rada pozorovať, najčastejšie sú vidno srny, srnec alebo jeleň len niekedy. Išla som okolo siedmej večer a už nebolo tak veľmi teplo. Predný vrch je naozaj bkízko a je tam pekne a ako stvorené pre jelene a srny. Pri lese je zelená lúka kde sme minule videli jelenice. Je odtiaľ dobrý výhľad dole do Vôdky a na Ponické. Lesy sa striedajú so zelenými lúkami cez ktoré tečie Vôdka. Tomu výhľadu som sa naozaj potešila nielen preto, že s ďalekohľadom, a keď to bola jelenica, tak aj bez neho, bolo vidieť, že sa na tých lúkach vždy niečo pasie, ale najmä preto, že tam žije medvedica s dvoma mláďatami a pri troche šťastia ich možno odtiaľ uvidím. Sedela som na posede iba chvíľu, ale zdola hlbokého a strmého zrázu, ktorý spadá asi 100m do Vôdky počujem nejaké funenie a poriadny šuchot. Niečo rýchlo a obratne smerovalo hore po strmom kopci na moju lúku a predieralo sa to pomedzi nízke liesky, mladé smreky a osiky s hlasným fučaním a poriadnym praskotom suchých konárikov. Tak toto teda srna nebude, myslím si a ani sa nepohnem aby som to nevyplašila, lebo som bola strašne zvedavá, čo to je. Rozmýšľam, či nie náhodou medveď, veď od Vôdky som len pár metrov. Možno jazvec. Na posede boli štyri okná, ale ja som sedela iba pri jednom, a odtiaľ som pozerala na úplne inú stranu ako na tú, odkiaľ išiel šuchot. Nepomohlo ani to, keď som sa vyklonila z okna a bála som sa postaviť sa a ísť k druhému, lebo som to, nech to už bolo hocičo, nechcela vyplašiť. Šuchot sa približoval a teraz som začula aj krátke zagrúlenie. Určite to je diviak, ale hneď za tým som počula hlasné fučanie, veľmi podobné medvediemu, ale veď aj diviak funí. Čo najtichšie som prešla k oknu na druhej strane a pozrela som sa ani nedýchajúc von. Najprv bolo vidieť len ako v malinčí niečo chodí a potom konečne vyšiel von diviak, malý a ešte pásikavý. Tak takéto niečo malé narobí taký ruch, ze si myslím, ze je to medveď! Diviačik vyšiel na lúku a začal ju rozrývať. Ale nebol jediný, ktorý šuchotal. Za ním vybehlo ešte niekoľko ďalších mláďat. Ostatné boli aj s diviačicou ešte v malinčí. Robili neuveriteľný hluk a mliaskali, na to aké boli malé. O chvíľu sa objavili aj ostatné a rozbehli sa na lúku, tak som ich fotila, ale diviačicu stále nebolo vidieť. Zistila som, že nemusím byť až tak potichu ako som si myslela, pretože boli veľmi zaujaté jedením. Prešla som k prvému oknu a zneho som už uvidela aj diviačicu ako ryje so svojim mláďaťom. Nebola veľmi veľká, mohla mať okolo 70kg. Na lúku vyšli dve diviačatá a začali sa naháňať a hneď sa pridali aj ostatné. To prvé, čo začalo hru to prestalo baviť a rozhodlo sa otravovať diviačicu. Tá mu však dala rypákom po chvoste a nenechala sa vyrušovať pri rozrývaní lesnej pôdy, hľadajúc nejaké korienky a červíky. Diviača zakvílilo a ponáhľalo sa radšej za svojimi súrodencami. Pomaly sa diviaky presúvali ďalej. Na starý smrek vyletela straka a zaškriekala. Oranžové slnko pomaly zapadalo za staré jedle a smreky, až z neho zostal iba kúsok, ktorý vykúkal zpoza hrebeňa Veľkej Fatry a Nízkych Tatier. Keď zapadol aj ten kúsok, straka rozprestrela krídla a odletela. Diviaky už boli na druhej lúke a vtedy som konečne uvidela koľko ich je. Muselo ich byť aspoň pätnásť. Niektoré diviačatá straka veľmi zaujala, ale diviačiky boli poslušné, a tak diviačici nerobilo veľký problém, aby ich ustrážila. V prírode je pre mláďatá nevyhnutné poslúchať, lebo ich rodičia najlepšie vedia o potrave alebo či im nehrozí prípadné nebezpečenstvo. Stáva sa, že tie neposlušnejšie na to niekedy doplatia aj kožuchom. Keď nablízku niečo zašuchotalo, diviačica zdvihla hlavu a zagrúlila. Všetky diviačiky sa zoradili za mamou a v rade odbehli do lesa.
Z poľa sa ozývala prepelica, hlboko v lese zagrúlil starý diviak a vzadu na lúke zabrechal srnec. Tento zážitok bol rozhodne veselý, no ten, čo som zažila potom, s čudnou srnkou už žiaľ nie, lebo zvieratá sú tiež živé tvory a podľa toho by sme sa mali k nim správať. Na lúku pribehol zajac. Stál na zadných labkách a rozhliadal sa po okolí. Potom sa začal hostiť na ďateline. Občas si sadol a poškriabal sa zadnou labkou za uchom. Keď sa rozhliadal, stál na zadných labkách. O chvíľu mal ďateliny dosť a odbehol do lesa. Na vrcholci vysokej prastarej borovici krákal čierny krkavec, akoby oznamoval, že sa pomaly blíži noc.

Vysoká(Veporské vrchy)


Medveď z Hrbu a Vepra

20. listopadu 2008 v 16:52 | Sarah137
Vepor je rozhodne môj najobľúbenejší vrch na Šajbe a v okolí. Má zvláštny tvar a je porastený pralesom, kde rastú storočné smreky. Jeho vrchol vo výške 1277 metrov sa msa končí veľkým bralom, z ktorého je krásny výhľad od Nízkych Tatier a Veporských vrchov až po Kremnické Vrchy a Veľkú Fatru. Na severnom konci Vepra sa týči vrch, ktorý sa pre nezvyčajný tvar volá Hrb a tiež sa končí skalou. Hrb sa považuje za geometrický stred Slovenska. Keď sa pozriem na Hrb a Vepor, väčšinou sa zdá, že Hrb je vyšší aj keď meria 1255 m.

Krásna roveň a Veporské skalky

Na Hrbe a Vepre je pánom medveď. A nie len jeden. Pod hrebeňom sa však nachádza Krásna roveň, jedno z najkrajších miest, aké poznám. Tam žijú ďalšie dva medvede. Minulú Veľkú Noc, koncom apríla bol ešte nejaký sneh. Ako sme vystupovali na Hrb, snehu pribúdalo. Vo výške 1068 m n.m., kde je Chata na Hrbe, bolo snehu nad kolená. Tam som pri tabuľke, ktorá oznamovala, že na skalu na Hrbe je to ešte 30 minút, na Predajnianské vodopády a Červenú jamu muničku 2,5 hodiny a na Poľanu 4,5 hodiny, videla prvýkrát stopy medveďa. Stopy boli veľké na mladého medveďa. Určite patrili starému aj viac ako 200 kilogramovému medveďovi. Na skale už nebol len nejaký sneh, ale niekde skoro meter. Stopy boli prvé znamenie, že na Hrbe a v jeho okolí žije tento veľký chlpáč. Druhé bolo v ten istý rok, ale v lete.
Išli sme v auguste na trojdňový výlet zo Šajby cez Bukovinu, na ktorej nerastú žiadne buky, len pár smrekov, až na Valachovo a potom späť na Šajbu. No aby sme sa tam dostali, museli sme prejsť cez Vepor a Hrb. Bukoviny máme dve. Jedna je vysoká 1294 m, je to však zvláštne označenie, lebo nezvolili pri meraní najvyšší bod, ktorý sa nachádza až vo výške nad 1300 m a tá druhá je podľa nich vysoká 1194 m, ale tiež to nie je jej najvyšší bod, lebo ten leží vo výške nad 1200m. Zdá sa mi to čudné, lebo sa zvykne udávať ten najvyšší bod.Išli sme však cez nižšiu Bukovinu. Bolo poriadne teplo a slnko vysúšalo všetky mláky. Pri jednej z mlák som našla dobre otlačenú veľkú vlčiu stopu. Bukovina je známa tým, že tam sú vlci, najčastejšie chodia z Kysliniek. Bukovina je síce pekný vrch, či vlastne iba pláň a je z nej krásny výhľad až na Tatry, ale je to dosť nebezpečné, lebo tam bývajú nečakané búrky a blesky bijú rovno do toho kopca. Preto tam nie sú skoro žiadne stromy. Len pár. Niektoré smreky sú dokonca zhorené. Kým sme sa tam na chvíľu zastavili, jedna taká nečakaná búrka sa nás práve chystala zastihnúť. Okamžite sa zotmelo a z jasného dňa sa stala takmer noc. Keď
v diaľke zahrmelo, hneď sme zišli do doliny, lebo s Bukovinou už máme nejaké skúsenosti, a dobre si pamätáme, ako sme v lejaku bežali mokrí ako myši. Keď sme zišli dole do lesa už pršalo, ale búrka rýchlo prešla. Najhoršie bolo, že po búrke ešte bola dlho na ihličí a na listoch bukov a liesok voda, ktorá sa liala dole aj pri slabom vetre. Stanovali sme pod Veprom, to miesto sa volá Pod Veprovo a je v nadmorskej výške 1157 m. Je to blízko prírodnej rezervácie Veporské skalky. Niektoré "skalky" merajú až 40m a tvoria skalné veže, stĺpy a rôzne iné tvary. Zvlášť krásne je v blízkej národnej prírodnej rezervácii Ľubietovský Vepor. Rastie tam prales so 150 a viac ročnými smrekmi, jedľami a bukmi. V noci keď sme už boli v stane, som sa zobudila na to, ako niekto kričí, že sa sem blíži veľká kopa hliny. Myslela som si, že sa mi to len sníva, no o chvíľu som zase počula ten hlas ako hovorí, že sa tá kopa hýbe a ide sem. O chvíľu už bolo znova ticho. Keď som sa ráno zobudila, zistila som, že so mnou stanoval aj veľký pavúk. Nebola som tým vôbec nadšená, ale našťastie bol len v kúte. Hneď som si spomenula na kopu hliny a rozmýšľala som, či to nebol náhodou medveď, ktorého sme nechcene prilákali jedlom. Také niečo je v noci dosť možné, lebo medvede majú výborný čuch a na jar sme neďaleko našli medvedie stopy. Niektorí ráno hovorili, že to bol len strom, ktorý v noci vyzeral, že sa hýbe, lebo v noci sa zdajú byť veci iné ako naozaj sú. Doteraz neviem čo to bolo, ale viem, že sa medveďa netreba zbytočne báť, len treba byť opatrnejší.Ak tá kopa hliny bola náhodou medveď z Hrbu a Vepra, tak dúfam, že toto stretnutie s ním nebolo posledné aj keď som už množstvo zaujímavých medvedích príhod zažila.

Kam dál